Atmosféra ve sněmovně houstne ještě více než je to obvyklé. Parlamentní matadoři hledají argumenty, proč volit tajně či proč volit veřejně. Právníci pitvají ústavu a jednací řád sněmovny a věrni tradici svého povolání přicházejí každý s jiným názorem.
Prezidentští kandidáti si podávají dveře u sněmovních i senátních dveří a média stopují, kdo kde jak dlouho byl. Jeden na druhém jen těžko hledají něco dobrého, věci, v nichž spolu souhlasí, je možné spočítat na prstech ruky.
Sněmovní volební komise se schází a horečně přemýšlí, jak z volby tajné udělat ještě tajnější. Současně s tím roste nervozita kolegů, kteří nevlastní mobilní telefon s fotoaparátem, protože tajná volba je stejně jen iluze.
Ať tajná volba dopadne jakkoliv, spustí se kolotoč hledání viníků. Již dnes zveřejňované nejrůznější seznamy to dokazují. Objeví se různé matematické konstrukce. A proto se každý zákonodárce pojistí. Aby v případě potřeby mohl říci: „Já to nebyl." Po zkušenostech z minulé prezidentské volby je to naprosto přirozené chování.
Ptám se tedy, proč si hrajeme na něco, co neexistuje. Nebylo by daleko jednodušší, čistější a hlavně důstojnější volit veřejně?